Čtyřkanálová zvuková instalace obsahuje terénní nahrávky včel z plastového sudu, odkud v létě zásobovali úl dešťovou vodou. Zvukové smyčky byly přes sebe spouštěny v sekvencích pomocí magnetických senzorů a magnetických bodů umístěných na rotujícím kruhovém obraze (včelí vosk, saze, kovový prach, magnety).

Zpomalením rychlosti a zmenšením bitového průběhu zvuku se nahrávky vzdálili původnímu zdroji a změnily se v kontinuální šum spíše industriálního původu. Zmanipulovaný bzukot včel rotoval v prostoru galerie a kopíroval tak rotaci černého kruhu a tvar barelu odkud nahrávky pochází. “Obrazy na výstavě Příčiny a následky na každý pád netrpí submisivní pozicí vůči hudbě, která umělce potenciálně ohrožuje vždy, když se tuto oblast pokusí reflektovat výtvarnými prostředky. Jestliže éterem galerie krouží zkreslený zvuk nasamplovaných terénních nahrávek spouštěných přes povrch obrazu namíchaný z vosku, železných pilin a magnetů, není to proto, aby lacině násobil vizuální působivost obrazů, ale aby byl jejich zvukovou paralelou. S malbami ho spojuje charakter zvukové masy, která k nám doléhá jako „neostrá“, jako znění přírody i strojů, nebo jako základní zvuková hladina civilizace, pro niž se pomyslným tichem paradoxně stal neustálý šum (a bez níž jsme tak zřídkakdy, že to v mnohých vyvolává psychickou paniku). Podobně také Vlčkovy současné malby — a láká mě říct monochromy, kdyby do jejich závěrečné vrstvy nepronikalo tolik barev zpoza ní — jsou v podstatě takovým šumem a neartikulovaným optickým mumláním, neuchopitelným coby tvar či kód a zároveň pokoušejícím limity lidského zraku. Vlčkova současná malířská poloha je hluboce spjatá s představou následků, u nichž nelze snadno hádat příčiny, a jejichž konzistence je unikavá a tajuplná, zastřená v interferencích rastrů, s hladkým, bezmála olejnatým povrchem, avšak skrývajícím pozadí a hloubku…” Jiří Ptáček (úryvek z textu k výstavě Cause and Effect).