“I have seen myself backward.”
– Philip K. Dick, A Scanner Darkly

Pro výtvarné uvažování Daniela Vlčka je klíčová zkušenost s komponováním hudby a elektronickými nástroji. V posledních letech se sice profiloval jako malíř, při malování ale vychází právě z principů odpozorovaných ze soudobé eletronické hudby jako specifického systému utřídění zvuků. Samply, sekvence, smyčky, repetitivní struktury, kombinace cyklických a lineární úseků… Vlček patří k post-tekno generaci současných třicátníků, kteří se rozhodli přenést komplexní zkušenost se životním stylem a estetikou subkultury do sféry současného umění.

Po letech strávených „politickým harassmentem“ s audiovizuální skupinou Groupe Guma Guar, rozkročenou právě mezi institucializovanou uměleckou scénou a tekno subkulturou, Vlček odsunul stranou aktivistickou, protestně-kritickou dikci a upřel pozornost k abstraktnějším zkušenostem smyslové povahy. Jeho obrazy a audiovizuální instalace se recipienta mají dotknout jako konkrétní časová struktura – zavíjený, rozvíjený, nebo pozastavený čas – a přímo ovlivnit chod jeho vědomí.

Spojitost s psychedelickými bannery z tekno parties – vizuálními stimulanty už tak nadopované mysli – by u Vlčkova „op-artu“ vůbec nemusela být zjevná, nebýt vrstvy konkrétnějších referencí k elektronické hudbě. Ať ji se jedná o vyrývání geometrického vzoru podle šablony z vinylové desky nebo o instalace z elektronických nástrojů a zvukových aparatur, splňují Vlčkovu podmínku hledat obecnější principy uvnitř konkrétních kulturních podmínek, v nich splývají lidská mysl a technika.