Heard, but not listened to..
Galerie Prokopka, Praha
publikováno v časopise Ateliér
15.5.- 23.6.2013
Daniel Vlček se řadí mezi ty umělce, kteří rádi přesahují hranice nejen mezi kolektivní a individuální tvorbou, ale také mezi uměleckými obory. Člen umělecké skupiny Guma Guar, samostatně působící malíř a autor audio instalací, ale také hudebník a kurátor, prezentoval na své poslední autorské výstavě v prostorách galerie Prokopka zajímavou instalací a audioinstalaci, pracující s rolí hudby v sociálním kontextu.
Slyšet, ale neposlouchat – to je naše velice častá automatická reakce na zvuky obklopující nás ve velkoměstském prostředí, ale mnohdy i na v tomto kontextu se objevující hudební tóny. Toto vytěsnění či pouze podvědomé vnímání se stalo v rámci tzv. „muzaku“ znějícího v prostředí nákupních středisek, obchodů i našich mobilních telefonů, přímo cílem manipulačních strategií se zákazníkem. Naladění „neposlouchajícího“ jedince prostřednictvím zvukových hodnot okolního prostředí ale často vzniká i mimochodem, typické pro takovou situaci jsou například prostředí kavárny či baru.
Právě tohoto fenoménu se dotýká i instalace Daniela Vlčka. Po stěnách prostoru zaplněného jídelními stoly a židlemi jsou rozvěšené klasické domácí audio mini sestavy, velice různorodých velikostí i tvarů v designové módě daných let. Jejich instalace může asociovat i jakousi prezentaci trofejí. Tato podivná výzdoba stěny, která má jistě i svůj osobitý půvab, bizarně prezentující spotřební elektroniku jako objekt estetického soudu, je však spíše prostředkem generujícím hlavní sdělení díla. Tím je ze všech přehrávačů se linoucí zvuková stopa, která má charakter nepřehledné a takřka neposlouchatelné hudební kompozice, vytvářející v daném prostoru mixem různých přehrávacích prostředků a jejich vzájemnou rezonancí specifické enviromentální kvality. To bylo nejlépe vnímatelné při vernisáži, jejíž návštěvníky autor, ať již chtěli nebo ne, vlastně učinil součástí kolektivního happeningu, kde byli jak účastníky, tak i diváky. Moment kdy autor postupně pustil předem připravenou zvukovou nahrávku na všech rozvěšených přehrávačích a k tomu začal na přítomné pianino asistovat hudebník a umělec Michal Mariánek svou hudební produkcí, vytvořil v místnosti prostředí navzájem se rušících zvukových vln, navíc provázených hovorem přítomných občerstvujících se vernisážovníků.
Toto komplexní prostředí vytvářející změť jen těžce poslouchatelných zvuků, tedy poskytlo vhodné předpoklady pro rovinu vnímání naznačenou už názvem akce. Jako jistý doplněk této instalace autor nenápadně umístil na místě, kterého si návštěvník všimne jen mimochodem, náznak obkladu z desek, působících dojmem mramoru. Bližší prozkoumání však odhalí spolu s přítomnými blýskavými fragmenty cd disků také to, že se jedná o imitaci ze stucca lustra. I ty naznačují onu nenápadnou roli, jež hraje ono zvukové pozadí v primárně vizuálně vnímaném instalačním prostředí.
Tato výsledná situace díla v sobě ovšem obsahuje i jemnější nuance. Ona puštěná i naživo hraná hudba byla již sama o sobě tvůrčím výstupem – interpretací zmiňovaného jevu ve spojení s inspirací avantgardními hudebními díly. Veskrze společenská rovina divákova prožití akce tuto hodnotu poněkud zakrývala. Neposlouchatelnost výsledného zvuku z onoho zájmu autorů o experimentální hudební formu vytvořila do jisté míry sebeironické gesto. Nakolik budeme autorovi věřit tuto pozici, spojující zdůraznění jeho zájmu o hudební tvorbu o sobě samé se specifickým sociálním jevem muzaku a vlastně manipulovaného publika jako komplexní a strukturovanou strategii, je jen na nás. V jeho prospěch jistě mluví i jím koncipovaná kurátorská koncepce nedávno proběhlé výstavy 16 – 20 000 HZ v Meetfactory, dokazující jeho poučenost a dlouhodobý zájem o problematiku různých poloh v soundartu v kontextu současné umělecké tvorby. V prostoru Galerie Prokopka, současně sloužícího i jako jídelna přilehlého hotelu, může být tato koncepce testována dennodenně v přítomnosti snídajících a večeřících hotelových hostů, kdy asi bude stále plnit onu pozici slyšeného, ale neposlouchatelného periferního zvukového doprovodu, oné banální každodenní situace.
Viktor Čech
